Paní Ilona a její manžel Patrik se chodili pravidelně procházet do nedalekého parku od jejich bydliště. Snažili se tak udržovat si dobrou fyzickou kondici. Táhlo jim na šedesát, a tak je už sem tam i někde píchlo nebo zabolelo – v zádech, kolenu, kyčli a tak podobně. Prostě stáří se asi hlásilo.
Jednou navečer, když se vraceli z parku domů, blížili se z kopce dolů k hlavní dvoupruhové silnici, zahlédli na okraji vozovky malé černé pohublé kotě. Auta tam jezdí někdy dost rychle, tedy se paní Iloně udělaly až mžitky před očima. „Vezmeme si ho domů, Patriku!“ křikla bez přemýšlení a svolávala všechny svaté, aby toho drobečka, neohroženě kráčejícího po šedém asfaltu, nesrazilo auto. Jedno projelo hned, jak kotě přešlo první pruh silnice. Velký kámen oběma spadl ze srdce, ale hned tu byl druhý pruh. Zde najednou na malého hrdinu začaly nalétávat dvě straky, jako by nestačilo, že přechází silnici. Že by ho chtěly ulovit? To snad ne? Kotě nakonec bezpečně doběhlo na druhý chodník a odtud na louku. V trávě nad ním ještě asi tři straky poletovaly. „Možná tam mají někde hnízdo a brání ho,“ pronesl Patrik. „Domů si ho vzít nemůžeme. Určitě patří někomu ze zdejších domků. Uteklo ze zahrady a zatoulalo se, pak ho budou hledat. Nebo se šlo proběhnout.“
Až druhý den ráno najednou paní Ilonu napadlo, že ty straky mohly to malé kotě naopak svým poletováním kolem něho chránit – upozorňovat jedoucí řidiče, aby zbystřili zraky, že se na silnici něco děje. Pan Patrik dodal, že kotě tak mohly svým nalétáváním popohánět, aby se nezastavovalo, ale přeběhlo silnici co nejrychleji na jeden zátah. Kdo ví, jak to doopravdy bylo. Každopádně pokud to proběhlo tak, jak si mysleli – že ty straky kotěti v přecházení silnice vlastně pomohly, tak prosby paní Ilony a jejího manžela byly vyslyšeny. A za to byli moc rádi.