Komunikace s přítelem je poslední dobou hrozná. Máme spolu dvě děti. Kámen úrazu je ten, že máme odlišný pohled na výchovu. Něco řeknu, že to tak bude, ono to tak není. Když se ozvu, že se mi to nelíbí, tak je oheň na střeše. Řve po mě před dětma třeba teď ráno jsem se mu taky snažila vysvětlit, že potřebuju, aby to bylo jinak v klidu a on hned spustil. Je hrozně vztahovačný a komunikace s ním nulová, protože ne že bych se ho bála, to zas ne, on by mi nikdy neublížil, ale nechci se hádat před dětma. Nemám to ráda a nechci, aby se bály, jenže zas držet pusu prostě nemůžu.
Jediný, co na něj platí, když je pryč a já mu názor napíšu přes blbej mess protože reálná normální konverzace u něho neexistuje. Už jsem z toho vyflusaná vzhledem k tomu, že si s ním chci normálně popovídat a nejde to. Dneska teda zasáhl už syn, že po mě nemá pořád řvát, což mě štve že do toho zasahuje malé dítě, které to vidí a slyší. Kolikrát opravdu jsem měla sto chutí se sbalit s dětma a odejít. On je jinak dobrý táta, dobrý chlap se smyslem pro humor. Nechci mu křivdit a rozkrájel by se, ale to mluvení s ním je úplně šílený, což bych potřebovala, aby se v něm hnulo a uvědomil si že i já mám názor a ten by měl ohledně dětí akceptovat.
Jenže nevím, jak tohle mám vyřešit. Nikam k odborníkovi, abychom si o tom promluvili nechce a doma, když něco naznačím, tak mě buď neposlouchá anebo to všechno odkývá, ale skutek utek. Na to, jak jsme spolu dlouhou dobu bych čekala, že se i na téhle důležité věci dokážeme dohodnout, ale asi se pletu. Už nevím, co mám dělat, aby to pochopil a dal mi za pravdu. Ono to fakt není jednoduché, když mě neposlouchá. Přitom lidi by si ve vztahu měli naslouchat, to je snad jedna z nejdůležitějších věcí, která ve vztahu může být a pokud není v pohodě, tak vztah jde do kytek automaticky.